Lidový oděv v Hodslavicích

Etnografická nevyhraněnost trojlístku obcí Veřovice, Hodslavice, Mořkov s podobným rázem lidového oděvu, v jednom období přifařeného k Životicím u Nového Jičína, je patrná z národopisného bádání napříč všemi generacemi. V přednášce „Národopis Hodslavic“ zachované v pozůstalostech vedených v archivu Valašského muzea v přírodě se k etnografické příslušnosti Hodslavic dočteme následující: „Na základě vědeckých závěrů jakož i mých osobních doplňujících detajlů zpodobniti Vám obraz národopisný Hodslavic a jeho nejbližšího okolí (…). I to je věc těžká, poněvadž komplikovaná zásahy sousedících celků společenských, které se vyvíjely historicky na sobě nezávisle, ale prací a pracovně přeci jen se stýkaly a prolínaly kulturně a civilisačně. Vésti pak ethnografickou hranici zejména na Novojicku je nesnadné. V západní části okresu, jež byla od Suchdolu rozťata německým etnickým ramenem až po Bludovice, Životice a Ženklavu a kde obce Hodslavice, Mořkov a Veřovice byly v germanisačním plánu bývalé Ostmarky projevuje se místy ona přechodnost národopisná tu více a onde méně ve prospěch Lachů a jinde Valachů.“
Pokud si v šedesátých letech minulého století stěžoval v dopise adresovaném Arnoštu Kubešovi Miloš Hubálek slovy: „těžce tu proti nesmírné přesile bráníme všechny jednotliviny a nakonec zbytečně vzdáme se všeho, co znamená sounáležitost s Valašskem“, kdy dle autora Cyril Hykel a prof. František Bonuš při svém působení uměle zasahují do smýšlení místních: „nedávno byli v Hůrce, také tam hudli takovou, zasahují do Lešné atd. a poněvadž v této práci nalezne tu každý pomoc a přispění, budou mít nakonec proti vší pravdě a spravedlnosti ještě úspěch“. Při popisu lidového oděvu naší oblasti na Národopisné výstavě českoslovanské z roku 1895 byl tento zařazen jednou k valašskému, na jiném místě zase k lašskému. V duchu příslušnosti k Valašsku smýšlel i rodák z nedalekého Palačova Maxmilián Heralt a nejinak tomu je i dnes, kdy se sami Hodslavjané spíše přichýlí ke směru jasně vedoucímu k Valašskému Meziříčí a dále na jih a jihovýchod našeho území.
Pro podobu lidového oděvu v Hodslavicích však otázka po jeho příslušnosti k etnografickému regionu není až tak zásadní. Důležitý je totiž samotný popis jeho vývojových fází a ještě zásadnější je jeho poměrně dobrá podrobnost. Nejcennější popis jeho starší fáze nám poskytuje Josef Klvaňa.
Lidový oděv mužský, v lokalitě již vymizelý, jehož relikty nalezl již jen ve Veřovicích, popisuje takto: „Na nohách nosili zdejší obyvatelé zpravidla v zimě, v létě bílé krpce, t. zv. »kopýtca«.
Vysoké boty nosívaly se jen na parádu od mladších, neboť každý si jich nemohl koupiti. Často malí i velcí členové rodiny se v botech těch vystřídávali. Boty měly vysoké holinky s modrou nebo červenou růžičkou vlněnou nahoře. Nohavice na všední den byly z bílé huně, na neděli ale z černomodrého sukna, přiléhavé, na lýtkách haklíky upjaté, obyčejně s jedním »lackem«
(Latz), kapsovitým to bočním otvorem, který byl docela ošněrován po »módě« valašské. Jen mlynáři nosili nohavice, jakož i celé šaty světlošedé. Na zimu nosívaly se také koženice žluté, zvláště v Hodslavicích a široké opasky k nim. Košile byla také po způsobu valašském u krku úzce vyšita a mívala volné, ne dlouhé, otevřené rukávy, teprve později v límečky spjaté, baňaté a u ruk i krku svázané. Na krku nosil se někdy »lipský šátek«.“ Konkrétnější představu si můžeme utvořit dle košilí z Valašského muzea v přírodě a taktéž z Muzea Frenštát pod Radhoštěm, všechny uvedené však mají modernější pojetí. V Klvaňově popisu se dále dozvídáme, že „»bruslek«, to jest vesta, býval zvláště u mladých z červeného sukna. V Hodslavicích býval modrý. Pod ním bylo viděti »opasek« uvedený, na tři dlaně široký“. Podobně také jako na vyobrazeních mužů od Jana Opluštila, nacházejících se ve sbírkách Muzea Novojičínska. Svrchní oděv, tedy „kabátec krátký do pasu, tmavomodrý, slul »župka« anebo »špenzl« a měl vypouklé (polokulaté), olověné knoflíky. Staří brali si na sebe plášť modrý s dlouhým límcem. Na zdavky měl ženich a družbové t. zv. »župice« ze zeleného sukna, v Hodslavicích z modrého sukna. Byly to krásné, ošněrované kabáty, do půl lýtek sahající, s červenými výložky u rukávů, od pasu odstávající, s plochými, velkými, obyčejně bílými knoflíky. Také ženatí je nosívali o slavnostech. Na den všední nosila se »huňa« bílá, nebo hnědá“. Teplejší forma svrchního oděvu vhodná k ochraně nositele v zimním období, tedy „modré kožešinou podšité dlouhé kabáty, slováckým »mentýkům« podobné“, se dle autora začala nosit později a „teprv v letech padesátých minulého století začal se nositi krátký, někdy i do půl lýtek dlouhý kožich »dubenný« s černým beránkem u krku a rukávů“. Hlavu pokrýval „vysoký »širáň«, podobající se homoli nahoře useknuté. U mládeže byl vyšperkovaný nad neširokou střeškou aksamitovými, na dva prsty širokými pentlemi. Těmto kloboukům říkalo se »klobúcké«. Vedle nich byly i jiné »uherské«, nízké se širokou střechou. Na klobouku nosili »pacholci« kytici z květů, často umělých a tři »fabí« (paví) péra dosti dlouhá. V zimě mívali také »aksamitky« se zeleným aksamitovým dýnkem a okolkem z kožešiny vydří anebo tchořové, jak se vůbec na venkově v první polovici devatenáctého století nosily a nebo vysoké hrotky s modrými pentličkami na boku. Beranic »astrikánových«, černých nosilo se velmi málo. Postačil širáň. Častěji nosila mládež také zvláštní pletené čepky, které mívaly i střapec na konci“.
Nejzajímavější součástkou ženského lidového oděvu, který byl k vidění v době Klvaňově ve Veřovicích ještě na svatbě, křtu, pohřbu, Božím těle atd., byla bezesporu součást odění nevěsty, tzv. „gromrážka“. Klvaňa ji popisuje takto: „sukně asi do půli lýtek sahající, z červené vlny utkaná, hustě vrapovaná, dole modrou, hedvábnou pentlí, na dlaň širokou, ozdobená a ke květovanému živůtku přopojená tak, jak to vidíme na těšínských obrázcích Mánesových. Na gromrážku spotřebovaly prý se až tři »funty« (libry) vlny! Živůtek k ní byl damaškový, lemovaný a zdobený zlatými, asi 4 cm širokými portami (…). V Hodslavicích měli »gromrážky« zelené s červeným pruhem dole. Červeným říkali »mezulánky«“. Ke gromrážce patřila modrotisková „kasanka“ (zástěrka). Rukávce v lokalitě vypadaly následovně: „s »taclami« (…) velice dlouhými, tak že je ženy ustavičně musely nahoru shrnovati a s obojkem, »krézlem«. Tacle i krézl byly lemovány »tkaničkami« (krajkami). Tacle spadaly přes lokty dolů a byly podvázány dlouhými, obyčejně červenými »podvazadly«. Na všední den nosily se rukávce kosenné, t. j. bez taclí“. V chladnějším počasí postačila „bílá, flanelová »župka« po pás sahající“. Pokud tento popis platil pro svatební ošacení, po poledni svatebního dne žena oblékla „leknici stienkou“ (tenkou sukni): „černou, vrapenou, s modrou pentlí, jako gromrážka. K ní byl živůtek z červeného sukna s modrým lemováním, tvaru téhož, jako u gromrážky“. Části leknice se stále nachází v podsbírce etnografie MNJ, a navíc také ve sbírkách Muzea regionu Valašsko. Obecně však nemůžeme soudit, že se tento střih živůtku vyskytoval pouze v bývalém okrese Nový Jičín, a už vůbec ne pouze v lokalitách obcí okolo Veřovických vrchů. K nejzajímavějším z pramenů dokládajících předchozí tezi patří bezesporu rozměrné malby z příborského kostela Narození Panny Marie datované do roku 1772. Jedná se o votivní obrazy sv. Isidora a sv. Vendelína. Na druhém z nich je pro nás cenný zejména pár v pravém dolním rohu. Žena je zde ustrojena v živůtek střihově podobný kromrážkám a leknicím z popisů národopisných badatelů konce 19. století. Existenci sukní sešitých se živůtkem v okolí Příbora dokládají i pozůstalostní inventáře z obce Libhošť a jejich širší rozšíření potvrzují navíc také např. hmotné doklady z obce Vražné.
K oddělení živůtku od sukně došlo v Hodslavicích i okolních obcích v první polovině 19. století a tento typ byl poté nahrazen samostatnou sukní s hluboce kulatě vystřiženými kordulkami, jejichž výskyt potvrzují depozitáře několika paměťových institucí. Zástěře se zde říkalo „flák“, shodně jako na Starojicku. Klvaňa dále velmi pečlivě popisuje svrchní oděv, „župku“, kdy uvádí, že byla „černomodrá se žlutými knoflíky“. Nevěsta byla ve svatební den „zahlazena“, čehož si všiml a což si poznamenal také Josef Válek (1871–1937). Vdané ženy si pod šátek brávaly „bílou »šatku« ve Štramberku kupovanou s červeným a žlutým vyšíváním obyčejně krásně prolamovaným a přes ramena bílý »ubrus«“. Podobu šátků i plachet můžeme určit i dnes poměrně přesně díky národopisnému materiálu ze sbírek MNJ, Muzea regionu Valašsko, VMP, Moravského zemského muzea, ale také Národního muzea v Praze. Šátky pro běžné nošení se nerůznily od těch nošených v jiných regionech. Spodním oděvem byl rubáč. Punčochy bývaly ve starším období červené. Za letní obuv žen platily „botky s »ušima«, které byly jazykovitě přeloženy přes šněrování střevíců z červených pentlí“. Obouvaly se také „jančary“, jež opět dobře dokládají sbírky, tentokrát kupříkladu ve VMP. V zimním období „nosily se však »papuče« černomodré, vyšší se zeleným lemováním; měly též »uši a při nich střapce«“. Výčet svrchních oděvů pro zimu a všeobecně pro horší počasí poskytuje Klvaňa opět následovně: „vlňák zelený a slul se »oktuša«. Pod něj pak brával se, hlavně na podzim »špenzl« ze sukna modravého s rukávy v zápěstí úzkými. Na zadu byly četné šůsky, a výstřih i rukávy lemovány pentlí. V zimě nosil se také »kožuch« kolem krku a rukou liščinou lemovaný, dole jen telecí srstí zdobený, »dubenný« barevnými kůžičkami pošitý a od boků odstálý. V Hodslavicích nosily kožíšky černé suknem potažené a u ruk i krku sivým beránkem lemované. V zadu bylo zase několik velkých faldů a na spodu jich bílá beránčina“. K pokrytí hlavy vdaných žen sloužil, podobně jako na celém našem území, čepec. Starší typ modřených čepců (např. z pozůstalosti Roziny Palacké) a také síťované formy v jednodušší barevnosti střídaly novější tylové vyšívané bílou bavlnkou (hranaté) s růžovými plátěnými částmi, pronikaly např. k Petřkovicím, ba i dále, kupř. k Bělotínu. Tyto čepce, typické pro naši oblast, zmiňuje rovněž Lenka Drápalová v publikaci Pěkné kvítí z bílých nití, kdy využívá doklady ze sbírky textilu VMP. Konkrétněji dokonce víme, že se v Hodslavicích nosily vysoké čepce a jejich úpravě se věnovala „Tomanová Anna 83 r. stará tzv. Tomancová, čís. 201, asi kol (roku) 1870“, ale také že „od čepce se platilo 4 krejcary“, a navíc, že „prádlu a dělání čepce“ se věnovala „A. Kopčáková /pseudonym/ rozená Palacká“.
Překrásným dokladem lidového textilu z Hodslavic je úvodnice, ve které byl nesen ke křtu František Palacký. Tato obřadní plachta je zdobena překrásně vyvedenou kombinovanou výšivkou umístěnou uprostřed v širokém pásu. Podrobný popis badatel nalezne v dokumentaci ÚLUVU pod evidenčním číslem U 3808 a úvodnici samotnou je možno spatřit ve stálé expozici v Rodném domě Františka Palackého.
Novější fázi vývoje lidového oděvu z Hodslavic z druhé poloviny 19. století a začátku 20. století podává velmi podrobně v publikaci Čtení o Hodslavicích Jaroslav Žíla-Lipjan, konkrétně v části věnované kroji. Tuto vývojovou fázi dokládají také muzejní sbírky, mnohé z veřejně publikovaných fotografií (např. série sester Černé a Palacké z roku 1893), rodinné archivy, a navíc i několik soukromých sbírek. V tomto směru je nutno přičíst zásluhu o zachování národopisných dokladů z Hodslavic nejen Jaroslavu Žílovi-Lipjanovi, ale také hodslavskému učiteli Miroslavu Zobáčovi.
Krásu lidového oděvu z Hodslavic a okolních lokalit se snažily v minulosti zachytit také jeho rekonstrukce. Zde vzpomeňme téměř neznámou, ale zároveň poměrně zdařilou práci Jiřiny Králové (1911–1998). O vyhotovení kroje pro dětský soubor se v roce 1988 snažila také obec Mořkov ve spolupráci s Moravským zemským muzeem. Pakliže potřebám turistů, prahnoucích po stále nových zážitcích, má posloužit kostým podle lidového oděvu z Hodslavic v Rodném domě Františka Palackého, vědecké veřejnosti a edukačním aktivitám Regionálního pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Muzeu Novojičínska má být určen několikaletý výzkum směřující k hlubšímu poznání hmotné kultury v bývalém okrese Nový Jičín, vyúsťující v rozsáhlejší sérii rekonstrukcí lidových oděvů, začínající u mužského a ženského ošacení z Veřovic. Na rekonstrukcích muzeum spolupracuje s nositeli tradice lidových řemesel Vladimírou Hrubešovou, Jiřím Hýžou, Lenkou Macečkou, Janou Juřicovou, Marií Pyrchalovou aj., kdy leitmotivem zůstává snaha po prodloužení vypovídající hodnoty hmotných dokladů zejména textilní povahy v protikladu k jejich nevyhnutelné a, bohužel, přirozené degradaci, jdoucí ruku v ruce s potřebou ilustrovat řemeslný um současné generace tvůrců oceněných nejvyšším titulem Ministerstva kultury České republiky v oblasti tradiční lidové kultury, byť se jedná o práci dlouhodobého charakteru.

Eva Glogarová